Řeku Otavu jsme již jako parta několikrát jeli. Letos to ale bylo rozhodně nejlepší.
V prví řadě díky tomu, že jsme jeli na několik dní. Nejen prodloužený víkend, ale od středy do neděle. Tedy 5 dní na lodi. ?V druhé řadě díky tomu, že v pondělí a úterý pršelo.
V pondělí jsme koukali na odečet výšky hladiny v Sušici a báli se, že bude řeka před Sušicí nesjízdná. Hranice je cca 45cm a vody bylo jen půl metru. V úterý večer ale byl odečet něco přes metr. Tedy super.
S Markétkou jsme přijeli do kempu Radešov ve středu dopoledne. Už nás tam čekal můj strýc s tetou a rovnou jsme vyrazili na vodu. Teklo to tak, že jsme měli až do Sušice průměrnou rychlost 9 km/h. To už je fofr. Byla to asi jedna z nejrychlejších a nejdivočejších vod, které jsem kdy jel a pro Maky rozhodně ta nejdivočejší. manévrování bylo opravdu spoustu a místo k odpočinku moc nebylo.
Dojeli jsme až před Sušici na ostrov Santos. Tam jsme zabalili lodě a autem (parkoviště), které jsme si sem dopoledne na otočku odvezli, se vrátili zase zpět do kempu Radešov.
Druhý den jsme jeli ve stejné sestavě ten stejný úsek. Tentokrát ale bylo o 10 cm méně vody a bylo to dost znát. Řeka už rozhodně nebyla tak hravá a dravá. O to více ale bylo prostoru pro rozhlížení se po krásně přírodě, která řeku v podšumaví obklopuje.
Odpoledne jsme nemohli vynechat kavárnu Rejnička, která je v Sušici. Loď se dá uvázat u schodů u autobusové zastávky. Pak se vybere dobrovolník, který výbornou výběrovou kávu přinese. Následně se káva vypije na lodi a pokračuje se. Rozhodně doporučuji tuto proceduru podstoupit. Ve čtvrtek jsme zakotvili v kempu Dobršín, kde na nás už čekala další část party, tedy +1 loď.
Pátek byl pro mě trochu netradiční. Jel jsem z vody pracovně do Kácova, kde jsem měl prezentaci na téma Automatizace výroby elektrod. Vrátil jsem se do Tábořiště Velké Hydčice, které je dle mého mínění jedno z nejhezčích na Otavě. Tady už čekal zbytek party, který měl za sebou další etapu na vodě. Já ji musel oželet. Tento večer byl z celé vody určitě nejvíce speciální. V 10 hodin večer se Standa z ničeho nic podíval na obzor a říká. „Hele… polární záře“. Koukal jsem na něj s opravdu velkou dávkou nedůvěry a přece měl pravdu.
iPhone 14 kupodivu dokázal něco zachytit, tedy pár foteček mám. Reálně samozřejmě nebyla záře takto silná, ale vidět byla. Už se těším, až doplním fotografie z analogového foťáku.
Následovaly poslední dvě etapy. 1. do Otavského ráje a 2. do Strakonic. Poslední 2 etapy jsou již nudnější. Je zde mnoho jezů a bohužel jsou většinou nesjízdné. Jedná se tedy o sekvence volejů a nesjízdných jezů… řádný vodácky sen to není, ale i přesto byly dny s přáteli příjemné.
Těším se, že příště opět vychytáme vyšší vodu na etapě před Sušicí.