Po návštěvě Sólleru jsme spali na terasách s velmi starými olivovníky. Skvělé místo. Ráno jsme se probudili volně a nenásilně. Klidným tempem jsme si zabalili a vyrazili do stoupání. Největšího za celý přechod. Dnes totiž půjdeme přes sedlo Coll des Prat (1205 m n. m.). Ale to až později.
Stoupá se nám krásně. Úplně rozumím tomu, že celé pohoří je chráněnou památkou UNESCO. Nekonečné tisíce tun kamení, které museli staří Španělé přenosti, aby postavili kaskádovitá políčka na hospodaření a cesty mezi nimi. Opravdu úctyhodné. Z celého prostředí je cítit nejen práce, která zde byla vykonána, ale i historie a zub času, který se postupně do kamene zakusuje. Právě díky tomu všemu dnes můžeme s Maky stoupat po kameny dlážděné stezce, která se klikatí se stále stejným stoupáním nahoru.
Po cca hodině pochodu se dostáváme do údolí, kde teče voda… první údolí s vodou co jsme potkali. Minuli jsme pár velmi krásných tůní, které nás lákali ke koupeli, ale byli obtížně přístupné. Až jedna, možná i největší z nich, byla hned u cesty. Rozhodnutí bylo rychlé… jdem do vody.
Maky jen smočila nohy, ale já musel. Už jsem se těšil na ten životadárný pocit, když se člověk vynoří ze studené vody. Byla teplejší, než jsem čekal, vycachtal jsem se celý nahý a cítil se znovuzrozen. Velmi příjemná zastávka.
Další stoupání bylo stejně pohodlné, jako to, které jsme už prošli. Po dalších několika hodinách přicházíme k přehradě Cúber. Tedy jsme si naplánovali oběd. Hned po příchodu je po pravé straně travnatý plácek s polostínem od stromu. Vaříme a odpočíváme. Sýrové špagety, tortily. Jako dezert pomeranče. Místní samozřejmě.
Po obědě jdeme kolem přehrady. Krásná čistá voda, výhledy, slunce. Jde se nám dobře. Nevíme, jestli se zbláznit a vyjít i do sedla Col des Prat, nebo spát v údolí. Víme, že zítra hlásí déšť a pokud počasí vyjde, půjdeme na nejvyšší bod cesta a zase dolů pěšky v dešti. Na zamýšlené místo pro přespání přicházíme velmi brzy. Jsme rychlíci. Po krátkých úvahách jdeme dál. Víme, že cestou se dá potkat dost rovných míst na terasách, kdybychom se rozhodli přespat někde jinde.
Výstup už není tak příjemný, cesta je spíš od vody, než starých Španělů. Začínám mít trochu krizi a Maky mi ulehčuje o stan. Hned se jde lépe. Když se nám začínají otevírat výhledy a vidím, jak je ještě slunce vysoko, jsem rád, že jsme šli dál. Konečně jsme došli do sedla Col des Prat. Výhledy jsou již v plném rozkvětu a vidíme na obě strany. Ještě si je zlepšujeme krátkým výšlapem bez batohu do stráně hory vedle nás. Pak zase dolů. Krátký odpočinek a jdem dál.
Sestup do vesnice Lluc začíná strmě, pokračuje stoupáním a pak zase volným klesání. Na konec se napojuje na staré známé dlážděné cestičky a po těch přicházíme až k místu, kde kdysi určitě stály stavby. Je tu díky tomu spousta rovných fleků na spaní. Rozbalujeme stan, vaříme večeří. Bramborová kaše je dobrá a přikusujeme poslední tortily. Teď už jen zalehnout a odpočívat. Spánek se ozve sám… a asi i rychle. Dali jsme si totiž 20 kiláčků a 1600 převýšení. Nohy si zaslouží odpočinek.