Letošní poslední let mě a Markétu dopravil z Istanbulu na pražské Letiště Václava Havla. Vrátili jsme se z pětidenního pobytu, kdy nás naši kamarádi Bob a Dilara nejen ubytovali, ale také provedli křížem krážem městem, které je domovem pro cca 20 000 000 lidí. To je hodně lidí… jak jsme později ověřili cestováním metrem.
Ale od začátku…
Přílet v úterý v 18:30 byl již za úplné tmy. Bob nás čekal na letišti. Cedulku se jménem dle našich pokynu bohužel neměl. Škoda. Poprvé by mě někdo čekal s cedulkou na letišti. ? Bob pojal cestu z letiště do srdce Istanbulu jako možnost podat rychlokurz. Témata byla třeba výslovnost tureckých slov/používaných znaků. Třeba C se vyslovuje „dž“ a Y zase jako „J“. A také rychlé zasvěcení do turecké společnosti. Po několika minutách hlasitého smíchu a povídání nám tedy sdělil, že Turci jsou v dopravních prostředcích vždy ticho a nebojí se okřiknout toho, kdo toto nedodržuje. Následoval hlasitý smích v jinak tichém metru. Zakončil popisem hromadné dopravy v Istanbulu a vysvětlil naši cestu do centra evropské čísti města. Cílem byla zastávka Sirkeci İstasyonu. Odtud jsme šli pěšky na Galata Tower. Měli jsme se sejít s s Dilárou a dalšími kamarády Boba a Diláry, kteří u nich také zůstávali další noc.
Galatská věž je historicky významná památka. A také velmi stará. Asi tolik si toho pamatuji. A také něco o tom, že z ní někdo skočil s křídly na zádech. Prý přežil. S touto věží se také pojí legenda, že pokud na ni vystoupají muž se ženou, budou spolu už celý život. Pravděpodobně i díky tomu jsme se stali svědky jednoho velmi podivného zasnoubení. Nejzajímavější ale byly výhledy. Bob měl příležitost vzít nás kolem dokola celé věže a popisovat co vidíme a kam vyrazíme v dalších dnech. To bylo moc fajn.
Z této věže jsme vyrazili hledat večeři. Bob našel restauraci v druhém poschodí budovy s velmi nenápadným vstupem. Připadala mi podivná, ale později se ukázalo, že je to zcela normální… na Istanbul. Večeře byla vynikající. Kebab, salát, humus, moučné placky, čaj a spoustu dalšího. Pochutnali jsme si a úplně narvaní se vyvalili z restaurace do ulic po vydatném dešti, který se během našeho hodování přes město přehnal. Večer jsme zakončili jízdou jedním taxíkem v sedmi lidech k Bobovi a Diláře domů. Jízda byla drahá, protože pršelo. Když prší, nejen, že deštníky v pouličních stáncích stojí 3x tolik, ale taxi vypíná taxametr a jezdí se za vyšší sazby. To byl jen první z tisíců kulturních rozdílů, které jsme teprve měli poznat.
1. den
S Markétou se probouzíme dříve než Bob. Dilára již vyrazila do školy. Necháváme Boba chrnět a jdeme na procházku po našem dočasném sídlišti. Jen tak couráme čtvrtí, která se jmenuje Çirçir (“Čirčir”) a má stejnojmennou stanici metra, kterou jsme využívali každý den. Bez metra se totiž v Istanbulu nehnete.
Následovala snídaně, kterou měl Bob již z půlky hotovou, když jsme se vrátili. Zakončena byla byla Izmirskou bombou. Je to místní pochutina. V podstatě je to Nutela obalená tenkou vrstvou těsta. Tedy přesně opačně, než by tomu bylo v Čechách. Po prvním soustu jsem měl plnou pusu a zbytek jsem nechal Markétě, která si pochutnala o poznání více. Já moc nutelový nejsem. Kdybych tušil co tato bomba obsahuje, asi bych se ani nezakousl.
Následně jsme dojeli metrem jen pár zastávek k tramvaji, která nás vezla podél Háliče. To je slepé rameno Bosporského průlivu, který odděluje Evropu a Asii. Zastávku jsme si udělali zhruba v polovině Háliče a krátkou lanovkou (za 7 lira) se vyvezli na kopeček Piere Lotti, který slouží jako hřbitov. Ten nám nabídl výhled na část evropského Istanbulu.
Zpět jsme šli pěšky skrz zmiňovaný hřbitov. S tím se pojí několik zajímavostí.
1. Kočky jsou opravdu všude.
2. Každý hrob má pítko pro ptáky. Turci věří, že když se přijde pták napít na hrob jejich zesnulého, je to fajn. Ale už nevím přesně proč…
3. Některé hroby mají kolem sebe klec, protože mrtvoly byly a dodnes jsou vykopávány, aby byly okradeny o zlato. Šperky, zuby… Turci totiž své mrtvé nezpopelňují.
Pod kopcem jsme opět nastoupili na tramvaj a pokračovali v cestě. Vystoupili jsme na zastávce Cibali a zapluli do přilehlé části města. Cílem byla Sulejmanova mešita (Süleymaniye Camii, vyslovuj „Süljemanije džámi“, ü jako v němčině.. eee). Ta se jmenuje podle slavného sultána „Solimána“. Není to trochu povědomé?
Sultán „Solimán“ je jeden z nejznámějších tureckých sultánů a právě jím byla inspirována postava z mé velmi oblíbené pohádky Princezna Zubejda. Jméno Zubejda také není náhodné. Ale o tom až později.
Cesta k mešitě vedla přes opravdu lokální čtvrť. Slepice na ulici, autoservis na spadnutí a podobně.
Hned první den se nám opakovaně potvrdilo, že Istanbul je skutečně město všech chutí, kultur a kontrastů. Všimněte si Mercedesu za slepicemi…
První mešita do které jsem kdy v životě vstoupil byla právě Suljemamona mešita. Tedy, zout boty, Maky zakryt vlasy, všechny boty do botníku a potom teprve projít dveřmi tohoto chrámu Islámské víry. Vůbec jsem nevěděl co čekat. Všichni jsme naočkování spíše negativním pocitem z tohoto náboženství. Proto jsem měl zvláštní pocit, když jsem do mešity vcházel. Jako první dojem, který jsem měl bylo ohromení. Podobně jako v našich kostelech a katedrálách je člověk ohromen velikostí a honosností vnitřních prostor. Zdobení zlatem, vitráže, fresky. Avšak diametrálně odlišné od křesťanských staveb. Druhý pocit, který jsem měl bylo uvolnění. V prostorách všech mešit jsou položeny koberce. Pocit chůze bez bot na vyšším kvalitním koberci a v teple byl po příchodu z venkovního vlhka a zimy velmi příjemný a uvolňující. Prostor působí být větší díky hlavnímu sálu, který nemá žádné lavice nebo stoly. Je to jen hala s kobercem. Výrazným prvkem jsou také lustry, které visí na dosah ruky nad hlavou. Díky tomu se zdá být strop neskutečné vysoko a zároveň je celý prostor útulný, což je paradoxní vzhledem k jeho velikosti. Maky poznamenala, že by se zde skvěle cvičila jóga… Nelze nesouhlasit. ?
Další pocity… máme hlad.
Bob tedy velí směr kampus univerzity. Kampus sice přístupný není, ale přilehlá ulice je mezi studenty známá jako místo kaváren, obědů a vodní dýmky. Směřovali jsme tedy do stánku s jídlem, o kterém jsem měl později zjistit, že je v Istanbulu to nejlepší co jsem si dal.
Çiğköfte („číköfte“) je opravdu lahůdka. Do tortily zabalená bulgurová silně kořeněná směs se zeleninou a drcenými načos zalita sirupem z granátového jablka. Jako… Mňam. Tato konkrétní restaurace je ZDE, i když není zanesena na mapách.cz. Na apple mapách jsem ji našel. Nezapomeňte si k tomuto jídlu dát i Ayran, stejně jako ke všemu ostatnímu v Istanbulu.
Další podnik byla čajovna. Prolili jsme se silným černým čajem, dali si vodnici, která až příliš připomínala varování před tuberkulózou a vše zakončili kávou. V průběhu jsme vyplnili čas hrou jménem Tavla, která je v Čechách známá jako Vrhcáby.
No a protože Istanbul je vlastně jen o jídle a mešitách, další bylo na řadě opět jídlo. Dali jsme si rýži s kuřecím masem a trochou kuskusu. Vše zapili Ayranem a pokračovali dále. Jídlo bylo nečekaně dobré na to, jak jednoduché bylo. Tentokrát jsme měli Ayran čepovaný. Turci k tomuto nápoji přistupují jako my k pivu. Čepovaný je tedy lepší. ? Narozdíl od našeho piva, tomuto pěna jen tak neopadne, tedy se pije rovnou.
No a protože jídlo už bylo, byla na řadě zase mešita. Tentokrát ta nejznámější. Tedy Ayasofya camii. („Ajasofja džámi“). Protože tyto dvě mešity, které jsme navštívili jsou turisticky významné, je dovoleno vstupovat do hlavního sálu i ženám. To v dalších velkých navštívených mešitách již nebylo možné.
Tato mešita je významná hlavně architektonicky a svou historii. Byla původně vystavěna jako křesťanský kostel. Později byla stavba předělána na mešitu. Turci však pochopili význam této stavby a proto některé staré a vzácné fresky na stěnách zachovali. Protože jsou křesťanské, zakryli je bílými plachtami, aby nenarušovali islámské symboly.
Já obdivoval vysavače, které stály v rohu. Měli šířku listy dobrých 70 cm. Na takový koberec… ještě aby ne. Fotku ale nemám. ?
2. den
Další den začal ve stylu tlačenice v metru. V metru jsme totiž stáli už ve čtvrt na devět. Nedivte se, že píši „už“. Pro Turky je čtvrt na devět podobný čas, jako pro nás čtvrt na sedm ráno. Všichni teprve míří do práce a ti ospalejší horko těžko vstávají. My bychom také ještě pravděpodobně byli doma a možná i v posteli, kdybychom neměli namířeno tam, kam jsme namířeno měli. A tam, kam jsme namířeno měli jsou fronty a otevírají v 9 hodin ráno. A my tam v těch 9 chtěli být.
Bazilika Cisterna je velmi pozoruhodné místo, které můžete znát i z filmových pláten. Třeba z filmu Inferno, kde si Tom Hanks vystřihl hlavní roli doktora Roberta Langdona. Jedná se o rozsáhlý, uměle vybudovaný podzemní prostor, který byl vystavěn jako cisterna na zadržování vody. Tato cisterny je nejznámější, protože je nejen největší a také poměrně zdobně postavena… na to, že je to jen díra na vodu. No a světe div se… přišli jsme až v 9:30 a šli rovnou k pokladně. Bazilika je soukromá a naše falešné na Bobovo jméno vystavené studentské slevové průkazy zde neplatí. Tedy vstupné cca 300 Kč za osobu. Není to málo, ale rozhodně to za to stálo.
Prostor je skutku úchvatný. O této cisterně si toho příliš nepamatuji, ale nejvíce mě fascinovala zdobnost. Proč sakra někdo dělal takto zdobené sloupy do díry v zemi na vodu?
Podobných cisteren jsou po Istanbulu stovky. Nejsou ale běžně přístupné. Do cisteren byla dříve vedena voda z hor a zde skladována. Turci vystavěli dlouhé a složité vodní přípojky a akvadukty, aby dokázali zásobit už tehdy obrovské město. Díky tmě a nízké teplotě se voda nekazila.
Cestou do Baziliky Cisterny jsme ochutnali jako takovou před snídani další Istanbulskou specialitu. Jmenuje se simit. Je to takový slaný loupák, který je velmi štědře posypán sezamovými semínky. Běžně se prodává za 5 lir a za další 4 liry si koupíte trojúhelníček taveného sýra. Kolem a kolem je to dobrá snídaně za dobré peníze. Navíc… simity se prodávají v pouličních stáncích, které jsou všude. Pokud tedy budete mít hlad, simit vás zachrání.
Simity prodávají obchodníci, kterým se říká „simitdži“. Tak jako by v Čechách prodával preclík preclíkář, v Istanbulu prodává simit „simitdži“. Podobně se dá tato technika použít i na ostatní zaměstnání.
Návštěva Baziliky Cisterny nás přiblížila snídaňovému času… 11:00, čas na snídani.
Bob nás vzal do restaurace, která je vyhlášena právě pro snídaně. Proto se zaplní až před polednem. Jmenuje se Köfteci Yusufu. Na mapách.cz není aktuálně zanesena pod tímto názvem, ale jako Mc’Donald, který zde asi dříve stál. Proto přidávám odkaz pouze na polohu ZDE. Do OSM map jsem zadal úpravu, tedy se do Map.cz dříve nebo později také propíše.
Tato restaurace je boží. Nabízí pohled přímo na Hálič a má velkou prosklenou stěnu. Fandové lodiček si tedy přijdou na své. Porce jsou obří a jídlo je výborné. Vše dostanete na velký tác a ingredience si spojíte jak uznáte za vhodné.
Snídaní jsme zabili asi dvě hodiny. Je třeba dělat pauzy, aby se do člověka vše vešlo. ?
Po vydatné snídani jsme se přesunuli o pár set metrů dále k zastávce lodní hromadné dopravy. Za sedm lira jsme si nastoupili na loď, která nás odvezla přes značnou část Bosporského průlivu až do městské části Sariyer. Cesta zabere dost času. Loď cestou několikrát zastavuje a přeci jen se nepohybuje nějak super rychle. Proto jsme na lodi strávili cca dvě hodiny. Cesta ale i tak utíká rychle. Z moře se nabízí výhledy na oba břehy Istanbulu a stále je co pozorovat. Velmi zajímavou částí cesty byl její konec. V této části průlivu totiž pracovali rybáři. Trávili jsme dost dlouhou dobu snahou pochopit jejich taktiku rozmístění sítí, které vypouštěli z lodí a vytvářely tak kruhové rukávy, ve kterých ryby uvízly. Značnou část našich úvah zahrnovalo vymýšlení plánu, jak ten rybář sakra dostane z té sítě tu druhou loď, kterou právě obkroužil a tím ji do sítě také uzavřel. Nevymysleli jsme a ani jsme neměli čas čekat, jak se celá situace vyvrbí. Měli jsme totiž na práci hledání ničeho jiného, než jídla.
Bob nám vysvětlil, že Sariyer je znám pro pokrm s názvem Burek, nebo Borek. Teď si nevybavím přesný název. Toto pečivo se dá sehnat i v Čechách a to pod stejným názvem. Masová směs v lístkovém těstě s oříšky. Na asi třetí průchod stejné ulice Bob našel jednu konkrétní restauraci a tam jsem si Borek dali. Fajn svačinka a chuťově velmi dobré.
Cestu zpět jsme naplánovali autobusem a metrem.
Zakončením večera byl koncert tradiční turecké hudby. Na ten nás pozvala Bobova kamarádka ze školy, kterou jsme potkali včera v čajovně u dýmky a tavly. Koncert byl skutku zajímavý. Turci zvládli vymyslet nástroje, které vydávají opravdu divné zvuky a následně s jejich pomocí složili tradiční hudbu celého Turecka. Výsledkem je, že koncert byl první hodinu zajímavý a druhou trochu otravný. ? Ve finále jsem ale moc rád, že nás Bob zatáhl i sem.
No a závěrem druhého dne se dostáváme ke slíbenému doplnění jména Zubejda. Když se podíváte na obrázek z koncertu, uvidíte po pravé straně portrét. To je Atatürk. Celým jménem Mustafa Kemal Atatürk. Tento člověk má na svědomí založení formálního státu Turecko. Jeho portrét se dá najít po celém Istanbulu na různých místech vedle tureckých vlajek. Matka tohoto velkého pána se jmenovala Zubejda. Foneticky. Dilara nám přesnou výslovnost říkala a trochu se lišila, ale pro lepší příběh… jmenovala se Zubejda. Tedy jak Sultán Solimán, tak princezna Zubejda nejsou zase tak smyšlené postavy, jak by se v pohádce na první pohled mohlo zdát.
3. den
Hlavním cílem tohoto dne bylo navštívit největší mešitu v Istanbulu. To se ale hůř udělá, než řekne. Tato mešita se jmenuje Çamlıca Camii („Čamldža džámi“) a leží v asijské části Istanbulu. Tedy za mořem. Ideálním dopravním spojem přes Bosporský průliv je MetroBus. A ano. Můžete si pod tím představit přesně to, jak to zní. Autobus, který jezdí a funguje jako metro.
Turci pro tento účel vymezili speciální oplocené pruhy uprostřed dálnice a mostu přes průliv. Metrobus jezdí tak často, že většinou stojí na zastávce víc než jeden. Metrem jsme dojeli na zastávku Mecidiyeköy ( Medžidijeköj“) a zde přestoupili na Metrobus. Ten nás vzal přes Bosporský průliv. Tím jsme s Maky poprvé v životě vstoupily na na Asijský kontinent.
Po přestupu na klasické metro jsme se ještě posunuli dvě zastávky a zbytek šly pěšky. V dešti… Naštěstí v mešitě bylo dost času uschnout. Bylo příjemné po poměrně dlouhé cestě z metra k mešitě vstoupit do teplého prostoru s kobercem.
Co jsem ještě nezmínil je, že jsme celou cestu dost pospíchali. Chtěli jsme totiž stihnout hlavní modlitbu z celého týdne. Muslimové říkají, že pokud chodíte na tuto hlavní velkou modlitbu, můžete se ještě považovat za praktikujícího muslima. My jsme ji chtěli stihnout, protože tato modlitba je delší a je i s kázáním. To jsme považovali za zážitek, za který stojí v dešti pospíchat do kopce do největší mešity v Istanbulu.
Bylo to skutku zajímavé. Kázání probíhá jak v turečtině, tak v arabštině. Když se člověk soustředí, dokáže zaslechnout rozdíl. Celá modlitba trvala asi 40 minut. Začátek je klasické svolání k modlitbě, které je slyšet po celém Istanbulu několikrát denně. V tu dobu se ještě turci stále hrnou hlavním vchodem do mešity. Trochu to připomíná žáky základní školy dobíhající ke škole, když už zvoní k zahájení vyučovací hodiny. Potom je tak 5 až 10 minut pauza, před zahájením modlitby jako takové. To už je většina „na značkách“.
Tato mešita není turisticky tolik významná, protože se nenachází poblíž hlavních turistických center Istanbulu. Myslím si, že to bude také důvod, proč je její provoz více tradiční. Proto jsme nemohli do mešity všichni spolu. Holky, krom zakrytých vlasů, musely uposlechnout i jiná pravidla. Tim je i zákaz vstupu do hlavního sálu mešity. Ženám jsou v této mešitě vymezeny pouze balkóny po obvodu hlavního sálu, na kterých se mohou modlit. Maky tedy pořídila fotečku modlitby z balkónu.
No a co nevyhnutelně následuje po návštěvě mešity? Návštěva restaurace. Tentokrát vyjímečně ne na jídlo. Bob nám chtěl ukázat nápoj, který se jmenuje Sálep. Je to takové turecké kakao. Pije se v zimě na zahřátí. Je to extrémně sladký, poměrně hustý nápoj se skořicí. Takové mlékem naředěné salko. Obsah cukru… na dva dny dopředu.
Další cíl… Kadiköy. Kadiköy („kadiköj“) je studenty oblíbená čtvrť asijské části města s kavárnami, čajovnami a spoustou jídla. Jejím hlavním centrem je socha býka ve středu křižovatky. Zde se studenti potkávají ve stylu „Sejdeme se pod koněm.“ Jen oni mají býka.
Tím se trochu vyjasňuje, proč jsme si v předchozí restauraci dali jen Sálep. Přeci se nenajíme, když máme v plánu navštívit Kadiköj a dát si další Istanbulské specialitky. Jako první byl klasický dürum. Tedy po našem kebab, i když v turecku kebab není přesně to jídlo, které si pod stejným názvem objednáme tady v čechách. V restauraci Frango jsme si dali jeden hovězí a jeden kuřecí + hranolky. Pro 4 lidi jen svačinka, ale to byl účel. Hodnotíme jako dobré. Chuť se však neliší od českých kebabů a náš kebab V Kopečku v Hradci Králové je lepší. ?
Další zastávka byla restaurace Mr. Dumpling. Výborné jídlo ve stylu gyoza knedlíčků. Doporučujeme. Opět jsme jídlo pojali jen jako druhý chod a pokračovali do dalších restaurací. Na řadě bylo jídlo, které občas nabízí i kebaby v Čechách, ale když jsem si ho jednou zkusil objednat, řekli mi, že je hodně lidí a že mi teď dají jen dürum. Jmenuje se lahmacun („lahmádžün“). Je to taková křupavá pizza s mletým masem. Způsob jídla je takový, že na to položíte ranec petržele, pokapete citrónem, vylovíte pecky a srolujete. Je to dobré, jen opatrně s petrželí.
No a konečně… poslední jídlo dne. Ve 23:11 usedáme ke stolu v restauraci, jejíž název jsem si nedokázal poznamenat ani zapamatovat. Jídlo ale vím. Jmenuje se pide. Diláře jsem řekl, že je to také taková pizza, ale to jsem urazil její turecké já. Podélné pečivo ve tvaru ryby s různou variantou náplní. My jsme koupili 4 různé druhy a vyměnili si navzájem jejich části. Je třeba vyzkoušet vše. Mají varianty bez masa i s masem.
Celkově se dá říct, že jídlo v Istanbulu je skutečně výtečné. Až na jeden dortík, který byl až příliš z polotovaru, byla všechna jídla naprosto výborná.
4. den
Čtvrtý den byl poslední, který jsme měli celý trávit v Istanbulu. Zítra po obědě už budeme na letišti a směr Praha. Vezmu jeho popis trochu hopem, protože už je tento text opravdu dlouhý. Zkusím to pro změnu v bodech.
Kumpir – Kumpir je další istanbulská specialita. Představte si bramboru, která váží snad kilo. Fakt.. prostě 15 cm v průměru. Obří. Tuto bramboru turci upečou a následně vydlabou. Vydlabanou kaši smíchají s různými ingrediencemi, které si zaškrtáte na předem připraveném papírku. Sýr, kukuřice, hrášek, cibulka, koření, a spoustu dalšího. Tuto směs opět vráti do brambory a ve vaničce vám ji naservíruji. Obvykle zalitou nějakým dipem.
Bob nám chtěl ukázat jednu bizarní věc. V Istanbulu existuje místo, o kterém se dá s přehledem říct, že je kumpiru zasvěceno. Představte si vánoční trhy na náměstí. Stánky kolem dokola atd. Teď z té představy odstraňte vše vánoční a udělejte den. Potom do všech stánků vložte Turka a každý z těch Turků prodávám kumpir. Navíc jste na náměstí sami a Turci se toho nebojí. Tedy na vás přes celé náměstí všichni křičí, abyste si koupili kumpir právě u nich. Kolem je pár dalších lidí, ale právě vy vypadáte až příliš jako turista… proto lákají jen vás a ostatní ignorují. Tak tak nějak jsme se seznámili s kumpirem. Naprosto bizarní situace, která vlastně ani nebyla příjemná. Kumpir jsme si nakonec dali v restauraci Epope Cafe & Restaurant. Mají moc hezký výhled ze střešní terasy, ale některé dražší ingredience z Kumpiru vynechali… Turecko. ?
Harém – Ten je poměrně nudný. Budova jako taková je zkrátka obří barák s miliardou pokojů. Co ale určitě stojí ta prozkoumání je jeho historie a to, jakým způsobem se v harému kdysi žilo a fungovalo. Na to doporučuji podcast Hodina Dějepich, díl 28 a 29.
Nákup – Jedna z posledních věcí, které rozhodně chci popsat je obchod. Taková větší večerka, které má ale úplně všechno. Jako úplně. My zašli jen pro nějaké sladkosti, které jsme později dovezli do Čech a dělali ochutnávku u prezentace fotek. Co mě ale při nakupování úplně dostalo je toto.
Tento obchod prosím pěkně prodává i motorku. A to hned vedle toaletního papíru. To mě opravdu dostalo a úplnou tečku tomu dal Bob, který nám vysvětlil, že tento obchod prodává i lodě, které mají běžně vystavené na plakátech. Prostě Coop co prodává lodě a motorky. Boží.
Izmirská bomba – Maky prostě nemůže opustit město bez ochutnání pořádné izmirkské bomby. Tu podle Boba lze ochutnat jen ve stánku s názvem Bombaci. Tedy „Bombadži“. Ještě teplou bombu Maky dostává na papírový podtácek se lžičkou. Vypadá spokojeně. Já jsem s úsměvem nabízený pokrm odmítl.
Poslední Çiğ köfte – Tak jak si Maky vydupala izmirskou bombu, já si vydupal poslední Çiğ köfte. To jsem ještě před odjezdem musel mít. Bylo výborné. Potvrdil jsem si, že toto je opravdu výborné jídlo.
Den jsme zakončili polovičním zabalením a šli jsme si lehnout. Zítra cesta domů.
Cesta domů
Cesta na letiště je poměrně dlouhá. 8:15 nástup na první metro a 12:30 v letadle. Bylo v vtipné cestovat po Istanbulu bez Bohouše. Vše ale klaplo. Myslím, že nejvíc triky je MetroBus. Ten sice jezdí jen po jedné trase, ale né všechny spoje jedou celou trasu. Proto je potřeba sledovat kam až konkrétní autobus jede. Navíc v autobusech nejsou funkční informační obrazovky s názvem zastávek. Proto jsme vše kontrolovali v telefonu, abychom správně přestoupili na metro. Nesměli jsme udělat chybu, jinak bychom museli kupovat další permici na MHD.
Z tohoto dne byla nejzábavnější fronta na pasovou kontrolu. Zde se totiž nahromadí všichni muži po provedení zákroku zavedení vlasových implantátů. Prohlíželi jsme si holohlavé pány s čelenou a divně flekatou hlavou. Prvních 10 minut nám trvalo uhodnout co to vlastně vidíme a dalších 15 minut Maky četla wikipedii o tomto zákroku. Ukázalo se, že Istanbul je světová destinace pro provedení tohoto zákroku. Cenově se tento zákrok implementace vlasů pohybuje na polovině o proti Pražským klinikám a to i s letenkou. Navíc je zde těchto klinik opravdu hodně a operací zde provedou tisíce. Lékaři jsou zde považování za zkušené experty přes vlasové implantáty. Když jsme si ale s Maky přečetli jaká je to anabáze… asi budu raději plešatý.
No a to je vše…. let byl rychlý a my z Prahy směřovali do Hradce. Byl to báječný týden. Díky Bobe a Diláro. ❤️
