Budík opět 6:30. Jako do práce… zuby, snídaně v autě. Lupínky s mlékem. Mňam. Bez zbytečného zdržování přejezd na parkoviště pod lanovkou a zabalit batohy.
8:25 nasedáme na lanovku. První v 8:15 nám ujela. ??♂️ Lanovkou se vynořujeme z mlhavého a studeného oparu do sluncem zalité krajiny. Dole je jen 8°C a jsme dost nabalení. Ihned po výstupu z horní stanice svlékáme první vrstvy, protože bychom se v kopci uvařili. Nástup je pozvolný a krátký. Chci si dát kafe na chatě, ale Maky mi vysvětluje, že na to nemáme čas. Dobře. Tentokrát chápu. Štěrkovou cestou přicházíme ke skále, ze které se již do dálky linou zvuky karabin tahaných po ocelovém laně.
U nástupu je již skupinka lidí, kteří se soukají do sedáků a nasazují ferratové sety. Následujeme jejich příkladu. 9:10 cvakáme na lano a jdeme do stěny. Začátek ferraty je strmý s kluzký, pod nánosem bahna z bot předchozích lezců. Metodou „po laně“ se však dá zvládnout většina problémových míst.
Ferrata pokračuje poměrně hladkým štítem a stupy jsou podpořeny ocelovými tyčemi. Střídavě bych obtížnost odhadl na C, místy D. Výstup je hravý a je třeba nad kroky přemýšlet. Přesně ferrata pro Maky. Cestu si užíváme a notujeme si, že nás ferrata baví.
11:40 jsme u nejznámnější části celé cesty. Vysutý žebřík, který přemosťuje protilehlé štíty hory je na všech průvodcích rakouskými ferratami na první stránce.
Jeho překonání je poměrně adrenalinové. Projeví se unavení nohou, které musí z ničeho nic začít pořádně makat a ruce rychle prochladnou od studené oceli. Maky šla jako první a já pořizoval fotečky.
Na konci žebříku pokračuje hladká stěna se spoustou ocelových stupů. Tady jsem začal cítit únavu a byl jsem rád, když jsem o pár metrů dále mohl spočnout. Tam čekala i Maky, která vypadala dost spokojeně. ?
Zbytek ferraty, která vede až na vrchol Großer Donnerkogel (2050 m) je ve stejném duchu, jako první polovina. Samotný žebřík je pak asi ve dvou třetinách celkové délky. Odhad. Ferrata je C/D, dle mého úsudku.
Vrcholová sváča a hurá dolů. Sestup se opět nesl v duchu klouzání po zabahněných kamenech. Sestupy obecně nemám rád a tento je super nepříjemný. Už jsem se těšil na chatu u lanovky na kávu. Tam jsme přišli asi ve 3 hodiny a 15 minut. Dvě drahé amerikána v nás zmizeli jak nic a my pokračovali dále. Od horní stanice lanovky je sestup o poznání příjemnější. U auta jsme v 16:45.
Rychlá plánovací debata vyústila v myšlenku vaření kávy u jezera a koupačku. Bylo to boží. Nejen, že se musím pochválit za výbornou kávu, ale studená voda mi vlila život do žil. Nahatí jsme se oba osoušeli na břehu a oblékali s masivem Dechstein v pozadí. Paráda.
Den jsme zakončili večeří na parkovišti asi o kiláček níž pod lanovkou. Dobrou noc.